Vložil Tomáš | Osada

Vandr do okolí Platan City

1

Putim, Blanice, most a hospoda u něj stavěná – za bílého dne

Je třetí únorový pátek. Ve stanici Putim zastavila „Regína“ a na slabě osvícené nádraží vyvrhla ze svých útrob skupinku natěšených trampů. Po chvíli žlutozelená, vrčící příšera, za výstražného houkání, zmizela ve tmě a trampové ve složení Stanley, Honza, Třešťa, Roman, Bogi, Konšel a Bauer, se v uplakaném počasí vydali do vsi do hospody u kamenného mostu. Tam byl domluvený sraz se Skotym, který jel vlakem z Písku. Po jednom pivku, už osm trempíku, s čelovkou na hlavě, vyrazilo k pátečnímu cíli, do Kestřan. Z pozice šerifa jsem rozhodl, že se půjde zkratkou, a tak zhruba po hodině chůze všichni stanuli před kestřanskou hospodou. Uvnitř již čekal další kamarád Lenčík, který šel z Ražic. Příjemná paní hostinská se usmívala i poté, co zjistila, že jí přes lokál zřejmě přejel orající traktor. Zkratka totiž byla opravdu kratší, ale zato horší cesta. Nanosili jsme do hospody tolik bahna, že se tam z fleku mohly sázet ředkvičky. Nicméně nálada byla skvělá, takže zanedlouho už hospodou zněly tóny kytar, a to vydrželo do pozdních nočních hodin.

Ráno bylo jako ze snu. Vyprošťovací pivko a hemenex byly skvělým startem do nového dne. Třešťa umííí!

Náš nový osadník (Kocandy), kamarád Celer přišivší z Malých Nepodřic, zvýšil počet na devět.

A s dalšími kamarády jsme se měli sejít po cestě. „V sobotu v 10:15 v Sudoměři u Žižkovo mohyly!“, bylo domluveno. Nejkratší cestou vedoucí po modré, přes zlatonosnou Otavu a Lhotu, pak po zelené kolem rybníka Velký Markovec, přes plzeňskou trať, mezi rybníky Markovec a Škaredý, a už jsme tam byli.

zizka

Prečo má súdruh Žižka v ruke hentaků vyrezávanů halůzku?

Jihočechům asi není nutno přibližovat toto místo, ale pro oživení paměti, a taky protože časák Vosí Řeka směřuje i mimo jihočeský region, musím krátce zabřednout do historie.

25.března 1420, právě mezi rybníky Markovec a Škaredý, se uskutečnila slavná bitva u Sudoměře, ve které se utkalo husitské vojsko se značně silnějším vojskem tzv. železných pánů. Na památku vítězné bitvy byl v roce 1925 na místě bojiště postaven 16 metrů vysoký pomník Jana Žižky.

Přesně na čas, dorazili na místo Betlém, Martin, Jana a její čtyřnohý kamarád Hangár. Přivítání, krátký odpočinek a šlapali jsme dál na Mladějovice.

Z pracovních důvodů nás ale musel opustit Lenčík, a taky Honza s Romanem, kterým zabránily pokračovat zdravotní potíže. Jen pár stovek metrů od mohyly se nám postavili do cesty čtyři, víc jak dvoumetroví, husitští bojovníci. Chystali jsme se bránit své statky, ale po bližším ohledání jsme zjistili, že jsou vyřezaní z dubového dřeva. Bojovníci se nám pak představili jako, Břeněk, Jan, Mikuláš a Viktorín. Fajn kluci, hlavně Břeněk mi padl do oka.

husiti

Břeněk, Jan, Mikuláš, Viktorín a Konšel

Mladějovice jsme měli jen okrajově líznout a pokračovat přes louky do Cehnic. Osud nám však nalajnoval jinou cestu. Zasekli jsme se u školy, odkud na nás pokukoval Spejbl a Hurvínek. Ne, opravdu jsme nic nehulili. Byly to sochy, tentokrát z jilmu a vyřezal je stejný řezbář, co vytvořil husitské bojovníky, Ivan Šmilauer z Pacova.

spejbl

A který je taťulda?

V malém muzeu jsme zjistili, že tuto školu, ještě jako malý chlapec, navštěvoval Josef Skupa a sochy, coby památník, byly zhotoveny k 110. výročí jeho působení v této škole.

Když to vypadalo, že se zvedneme a půjdeme dál, zablokoval nás masopustní průvod a bylo vymalováno. Hned přes nás začala kolovat flaška a my na oplátku dali do placu taky jednu. Navázaný freundschaft byl korunován předčasným otevřením hospody, a tak bylo jasné, že už naplánovanou trasu za světla neujdeme.

masopust

Masopustní veselí v Mladějovicích

Kamarádi se rozseděli a moc se jim nechtělo dál, ale mé přesvědčovací prostředky, např. škrcení, bití kytarou, nebo nůž na krku, slavily úspěch.

Nedalo se nic dělat, museli jsme vynechat Cehnice a vzali to zkratkou na Dunovice. Na konci Mladějovic, jsme se ale opět zabrzdili. Nějaký místní strejda nás zastavil na svém pozemku a začal vyzvídat. Netrvalo ani minutu a už volal na ženu, ať donese pivo a rum. Nevěřili jsme,ale poslušná žena skutečně po chvíli „připlula s plachetnicí“ a plnou náručí lahváčů. No, Mladějovice, byly velice pohostinné.

lemry

Stanley, Bogi, Třešťa, Skoty, Betlém, Celer

lemry2

Konšel,Bauer,Stanley,Bogi,Hangár,Martin,Skoty,Celer

Slunce se už začalo sklánět za obzor, když jsme přes Dunovice přešli do kopců Netonické vrchoviny. Nebylo vůbec jednoduché se zorientovat na různě se křižujících lesních cestách, a tak se stalo, že jsme se rozdělili. Žádný problém, sraz je ve Skočicích.

Radovec (635m) s vysílačem u vrcholu, se ale minout snad ani nedá. Zatím co se šeřilo, prošli jsme kolem Knížecího kamene (625m). Bohužel pokus najít vrchol ztroskotal. Při přechodu silnice vedoucí z Pivkovic do Drahonic bylo už pěkně šero a nemělo cenu se drápat na nejvyšší vrchol Netonické vrchoviny Hrad (666m), který byl původně v plánu. Nakonec, na Hradě jsme byli už nesčetněkrát. Cesta setmělým lesem kolem Hradu, se nekonečně táhla, ale do Skočic jsme došli v pohodě.

skala

Konšel, Stanley a Hangár na jedné ze skalek kolem Knížecího Kamene

Kytary v hospodě opět zazněly a další prima večer se rozjel na plné obrátky.

Na Kocandě nás ráno probudilo zářící slunce. Po snídani u čmouďáku, naše cesta vedla přes Vitice, kolem rybníků do Vodňan. Počasí bylo stále fantastické. Na loukách se na nás usmívaly první sedmikrásky a místy i sluníčkově zbarvený podběl. Jaro si letos přichvátlo.

na kocande

Slunečné ráno na našem kempu – na Kocandě

V bývalém královském městě Vodňanech se nedalo minout restauraci Zlatý soudek. Něco k snědku a pivečko v teplém jarním dnu, přišlo k chuti. No ona jiná hospoda v blízkosti ani otevřená nebyla. Smutný příběh.

Z Náměstí Svobody naše kroky vedly k Blanici. Čekal nás už poslední úsek, podél Vosí řeky, do Protivína. Na únor bylo hodně teplo, nezbývalo než odložit zimní doplňky a jít jen v košili. Blanice se k Platan City plazila hodně líně. Asi proto, že byla žíznivá, stejně jako my. Pr(i)vní pomoc nám naštěstí poskytla hospůdka U Korittů na Louckém Mlýně. Pivo z Poličky mile překvapilo. Nemohli jsme se však zdržet dlouho, čas nás tlačil.

Blanice se chvílemi skoro ztrácela. Připomnělo mi to vyschlá říční koryta v jižních zemích na konci léta. Tento způsob zimy, se mi zdá poněkud nešťastný.

K našemu cíli – hospodě U Zastávky jsme dorazili v době, kdy už nám slunce dávalo vale. Kamarád Shorry, který na tento vandr měl zaracha, už netrpělivě stepoval u výčepního pultu. „Kde sakra jste tak dlouho?“ volala na nás vysmátá, fousatá hlava. „No kde? Užívali jsme si skvělého víkendu. Škoda, že už skončil.“ Vím, že nám v koutku duše záviděl.

blanice

…a Blanice, za nádherného počasí, byla úžasná

rybnik

Nedělní štreka kolem rybníků…

Stanley

You can leave a response, or trackback from own site.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.